ZpětRetrospektiva mistrovství světa 2026

Tento článek věnujeme v červenci celý mistrovství světa a jeho shrnutí – taková příležitost se totiž naskytne až za čtyři roky. Turnaj s dosud nejvyšším počtem týmů v historii nabídl podívanou jako málokdy, i když nám pořádně zamával s režimem spánku kvůli časovým pásmům a rozvrhu zápasů. Ale stálo to za to. A teď, s odstupem pár dní od finále, je čas na to podívat se zpátky – jak se Španělsko stalo mistrem světa, proč byla jeho cesta finálem možná ta vůbec nejtěžší ze všech, a proč pár individuálních ocenění podle nás sedlo úplně jiným lidem, než by mělo.

Finále, které bylo rozhodnuté už dávno před gólem

Sedmnáctého minutu prodloužení čekali fanoušci na to, co bylo cítit ve vzduchu už od první minuty – gól Španělska. Přišel nakonec až v 106. minutě, kdy střídající Ferran Torres po hlavičce Nica Williamse nekompromisně zakončil do sítě a rozhodl finále mistrovství světa 2026 v New Jersey. Konečných 1:0 vypadá jako těsný výsledek. Realita zápasu byla ale úplně jiná.

Španělsko mělo za celý zápas 20 střel, z toho 12 na branku. Argentina naproti tomu nedokázala v základní hrací době vystřelit ani jednou a na svou první střelu v utkání čekala až do druhého poločasu prodloužení – měla jich za celý zápas jen dvě. Očekávané góly (xG) skončily poměrem 1,94 ku 0,20 ve prospěch La Roji. Argentinský brankář Emiliano Martínez musel zasáhnout rekordních 11krát – nejvíc, kolik kdy brankář ve finále mistrovství světa chytil – a i tak jeho tým dvakrát prohrával boj s časem, protože gólu ve skutečnosti nešlo zabránit, jen ho oddálit. K tomu si Argentina v nastaveném čase druhého poločasu nechala vyloučit Enza Fernándeze za druhou žlutou kartu, takže posledních dvacet minut hrála o deseti.

Zajímavé je, že i řada příznivců Argentiny, včetně nás, si během zápasu musela přiznat nepříjemnou pravdu: sledovali jsme lepší mužstvo. Ne proto, že bychom nefandili Messimu nebo argentinskému stylu, ale protože bylo od první minuty jasné, že je to jen otázka času, kdy španělská přesnost a trpělivost najde skulinu. Bylo to fandění fotbalu jako takovému, ne jen barvám dresu.

Dvě cesty k finále – jedna hladká, druhá plná adrenalinu

Když se podíváte na to, jak se obě mužstva do finále vlastně dostala, zjistíte paradox. Španělsko mělo na papíře „jednodušší" výsledky, ale prošlo si nesrovnatelně těžší soupeře. Argentina měla dramatičtější zápasy, ale proti méně obávaným týmům.

Cesta Španělska:

• Skupina H: 0:0 s Kapverdami, 4:0 se Saúdskou Arábií, 1:0 s Uruguayí (vítěz skupiny)
• 1. kolo vyřazovací fáze: 3:0 nad Rakouskem
• Osmifinále: 1:0 nad Portugalskem
• Čtvrtfinále: 2:1 nad Belgií
• Semifinále: 2:0 nad Francií
• Finále: 1:0 nad Argentinou (po prodloužení)

Všimněte si soupeřů: Portugalsko s Cristianem Ronaldem, Belgie a naposledy Francie s Mbappém – tedy tři mužstva, která patřila mezi favority turnaje. Španělsko je porazilo bez jediného prodloužení, s jasnou kontrolou utkání.

Cesta Argentiny:

• Skupina J: výhry nad Alžírskem, Rakouskem a Jordánskem (vítěz skupiny)
• 1. kolo vyřazovací fáze: 3:2 nad Kapverdami (po prodloužení)
• Osmifinále: 3:2 nad Mexikem (obrat, dva góly Messiho)
• Čtvrtfinále: 2:1 nad Švýcarskem (po prodloužení)
• Semifinále: 2:1 nad Anglií (obrat v posledních minutách)

Argentina prošla turnajem stylem „na krev" – dvakrát potřebovala prodloužení, dvakrát musela otáčet nepříznivý stav v samotném závěru zápasu. Bylo to nervy drásající divadlo, ale zároveň to ukazuje, že mužstvo hrálo na hraně po celý turnaj. Španělsko naproti tomu prošlo přes fotbalově těžší soupeře s daleko menším drama a teprve ve finále – proti soupeři, který byl na papíře „jen" obhájcem titulu s Messim – to konečně muselo jít do prodloužení. Právě to je náš argument, proč byla cesta Španělska ve skutečnosti ta obtížnější: neměřeno počtem vydřených výsledků, ale kvalitou a renomé soupeřů, které museli porazit jednoho po druhém.

Ne nejlepší kádr, ale nejlépe připravený tým turnaje

Kdybyste měli sestavit čistě podle jmen a tržní hodnoty hráčů nejsilnější kádr mistrovství světa 2026, Španělsko by pravděpodobně skončilo za Francií, Portugalskem nebo Anglií. Tyhle týmy měly na jednotlivých postech hvězdy, o kterých se dá dlouze diskutovat. Španělsko ale ukázalo něco jiného – že mistrovství světa se nevyhrává jen individuálním talentem, ale kolektivním systémem, který je natrénovaný do posledního detailu.

Je to práce, která nezačíná při nominaci na turnaj, ale už v mládežnických akademiích a reprezentačních výběrech – stejný styl kombinační, pozičně uvědomělé hry, který se vštěpuje španělským klukům odmalička, aby v A-týmu nebyl potřeba žádný adaptační čas. Výsledkem je mužstvo, které dokáže hrát naprosto stejným herním jazykem bez ohledu na to, kdo zrovna nastupuje na hřiště – a to se v Severní Americe ukázalo jako rozhodující výhoda.

Symbolem tohoto přístupu jsou dva teenageři, kteří na turnaji ukázali, že věk je jen číslo: Lamine Yamal a Pau Cubarsí, oba devatenáctiletí, oba naprosto komfortní v roli klíčových hráčů mistrovského týmu. Cubarsí si dokonce odvezl ocenění pro nejlepšího mladého hráče turnaje, když v konkurenci porazil právě svého o pár měsíců staršího spoluhráče Yamala.

Nejlepším španělským hráčem turnaje byl ale podle nás jednoznačně kapitán Rodri. Bez jediného vstřeleného gólu dokázal svým řízením hry, výběrem místa a kontrolou tempa utkání držet celý tým pohromadě po celých osm zápasů – a byl to právě on, kdo si nakonec odnesl i Zlatý míč pro nejlepšího hráče turnaje.

Messi a otázka, kdo si Zlatý míč zasloužil víc

A tady se dostáváme k bodu, se kterým podle nás mnoho lidí nesouhlasí stejně jako my. Rodri si Zlatý míč odnesl zaslouženě z hlediska kolektivního přínosu a role, kterou ve Španělsku hrál. Ale když se podíváte na turnaj jako celek – na to, co dokázal devětatřicetiletý Lionel Messi – je těžké se ubránit pocitu, že cena měla letos skončit v jiných rukou.

Messi dovedl Argentinu do finále z pozice, ve které by to od žádného jiného hráče jeho věku nikdo nečekal. Dvěma góly v osmifinále proti Mexiku otočil zápas, který Argentina prohrávala. Ve čtvrtfinále proti Anglii přihrál na oba góly v dramatickém závěrečném obratu. Byl to on, kdo tým táhl zápas za zápasem tam, kam by se sám jen stěží dostal. Nakonec musel spokojit se Stříbrným míčem – druhé ocenění v pořadí, které coby jediný hráč v historii vyhrál už předtím. Rozumíme argumentu ve prospěch Rodriho, ale podle nás byl Messi po celý turnaj tím hráčem, o kterém se všichni bavili a kterého se všichni báli. A to by mělo pro cenu nejlepšího hráče turnaje počítat víc, než počítalo.

Zlatá rukavice, která možná patřila někomu jinému

Podobně kontroverzní je i ocenění pro nejlepšího brankáře turnaje. Zlatou rukavici získal Unai Simón ze Španělska, a to díky rekordním sedmi čistým kontům v osmi zápasech a jedinému inkasovanému gólu za celý turnaj. Na první pohled fantastická bilance. Jenže když se podíváte hlouběji do čísel, zjistíte, že Simón toho ve skutečnosti moc chytat nemusel – za celý turnaj zaznamenal pouhých 10 zákroků, tedy nejméně ze všech elitních brankářů finálové fáze.

Pro srovnání: argentinský brankář Emiliano Martínez měl za celý turnaj 20 zákroků – z toho 11 samotných zaznamenal jen a pouze ve finále, čímž vytvořil rekord pro nejvíc zákroků brankáře ve finále mistrovství světa vůbec. Jinými slovy, Martínez toho ve finále sám o sobě chytil víc, než Simón za celých osm zápasů dohromady. Ano, čistá konta a obhájený gólový účet mají svou váhu a Simónova bilance je bezesporu historická. Ale pokud se Zlatá rukavice má udělovat za výkon, ne jen za výsledek na střelecké tabuli, těžko se nám nesouhlasí s názorem, že by si ji letos zasloužil spíš Martínez.

Konec jedné éry formátu?

A ještě jedna věc, která z tohoto turnaje dělá historický mezník – možná to byl první a zároveň poslední mistrovství světa s 48 týmy. Prezident FIFA Gianni Infantino totiž krátce po finále potvrdil, že organizace bude po tomto turnaji zkoumat možnost rozšíření na rovných 64 týmů pro rok 2030, kdy se bude slavit stoleté výročí prvního mistrovství světa. Návrh zatím není schválený a čelí odporu řady národních federací, ale pokud by prošel, znamenalo by to, že formát s 48 týmy, který jsme právě sledovali, byl jen přechodovou stanicí k něčemu ještě většímu.

Ať tak či onak, mistrovství světa 2026 zůstane v paměti jako turnaj, který dal šanci menším fotbalovým národům, přinesl famózní příběhy na obou koncích tabulky a nakonec korunoval mužstvo, které možná nemělo na papíře nejhvězdnější sestavu, ale mělo něco cennějšího – systém, který funguje bez ohledu na to, kdo si zrovna obléká dres. A to je možná ta nejdůležitější lekce, kterou si ze Severní Ameriky můžeme odvézt domů.